Proč jsou lidé dobří ve vytrvalostním běhu? Odpověď je mlhavá.

Pronásledovali naši předkové z doby kamenné po horké, suché savaně antilopy, vyzbrojeni snad jen nějakými tupými klacky nebo kameny, celé hodiny a nenechali zvířata odpočívat, dokud nezkolabovali vyčerpáním, a lovce lesknoucí se potem? , mohl jít na zabití?

Asi ne.

Myšlenka starověkých lidí jako lovců vytrvalosti, majících vynikající fyzické schopnosti, má v sobě jistou romantiku a stala se velmi oblíbenou u nadšenců běhu. Někteří vědci se domnívají, že to může vysvětlit několik evolučních rysů, které lidé získali za poslední dva miliony let. Mohou existovat skupiny, které to praktikují i ​​dnes, i když se o tom vede vášnivá diskuse.

Navzdory zakořenění této myšlenky v populární kultuře však neexistuje žádný jasný důkaz, že starověcí lidé byli lovci vytrvalosti, tím méně, že lov vytrvalosti formoval evoluční rysy. Ve skutečnosti důkazy, které existují, nepodporují představu, že raní lidé získávali masitá jídla prostřednictvím vytrvalostních běhů; to je v příkrém rozporu.

Teorii, že vytrvalostní lov hrál zásadní roli v evoluci člověka, poprvé navrhl v roce 1984 David Carrier, který byl v té době doktorandem na University of Michigan. Carrierova myšlenka byla založena na pozorování, že člověk je jedním z mála savců, kteří se ochlazují pocením. Většina čtyřnohých savců dýchá, aby odváděli teplo, což při běhu zdaleka tak dobře nefunguje. Carrier došel k závěru, že pokud by naši raní lidští předkové dokázali zvíře pronásledovat dostatečně dlouho, zvíře by se přehřálo a zkolabovalo vyčerpáním z horka a lidé by ho mohli snadno zrychlit a poslat.

Carrierův nápad se chopil a rozvinul paleoantropolog z Harvardu Daniel Lieberman. „Pokud jde o anatomické, genetické a paleontologické důkazy, existuje tolik odvozených rysů lidí, díky kterým jsme dobří v běhu a které nemají žádnou jinou funkci, jasně ukazují, že lidé byli vybráni pro běh na dlouhé vzdálenosti,“ napsal Lieberman v e-mailu. Poznamenal, že tyto rysy – klenutá chodidla, krátké prsty, široká ramena, dlouhé Achillovy šlachy – zřejmě vznikly asi před dvěma miliony let, přibližně v době, kdy rod Homo se vyvinuly a naši předkové začali dělat maso běžnou součástí jejich stravy. Tvrdil, že vytrvalostní lov mohl být hnacím motorem evoluce.

Nakonec se Liebermanovy myšlenky dostaly do pozornosti populárního autora Christophera McDougalla, který o této teorii napsal ve své bestsellerové knize „Born to Run“ z roku 2009 o vytrvalostním běhu. McDougall tvrdil, že vlastnosti identifikované Liebermanem vysvětlují, proč rádi běháme maratony, dokonce i ultramaratony, a jsme v tom docela dobří. Když uběhneme vzdálenosti, naznačoval, že naplňujeme svůj biologický osud. Běžecká komunita a veřejnost obecně přijali tuto myšlenku z celého srdce.

Ale myšlenka je domněnka. Byl formulován jako způsob, jak vysvětlit vlastnosti lidí. Nejlepším důkazem toho, že se lidé zabývají vytrvalostním lovem, je pouze to, že máme fyzické rysy, které naznačují, že bychom to mohli dělat.

Henry Bunn, paleoantropolog z University of Wisconsin-Madison, více než jednou řekl, že člověk by musel být „neuvěřitelně naivní“, aby uvěřil teorii vytrvalostního lovu. Bunn vzpomíná, že poprvé slyšel diskusi o této teorii na konferenci v Jižní Africe a téměř okamžitě si uvědomil, že pokud se chystáte pronásledovat zvíře, které je mnohem rychlejší než vy, v určitém okamžiku vám zmizí z dohledu a vy musí to sledovat. Sledování by vyžadovalo dostatečně měkkou zemi, aby zachytila ​​stopy a dostatečně otevřený terén, aby kořisti poskytla málo místa, kde by se mohla schovat a zmizet.

Když se Bunn o tomto nápadu doslechl, byl právě ve Velké příkopové propadlině východní Afriky, jedné z oblastí, kde se předpokládá, že australopitékové, náš první vzpřímeně chodící předek, se vyvinul do prvního z lidského rodu. Věděl, že terén pravděpodobně nebyl měkký během časového období, o kterém hovořila teorie vytrvalostního lovu. A byl to smíšený savanový les, ne otevřená pláň. Je vysoce nepravděpodobné, že by primitivní lidé byli za těchto podmínek dostatečně sofistikovaní, aby je mohli sledovat, tvrdili Bunn a jeho spoluautor Travis Pickering, rovněž z University of Wisconsin, ve svém prvním článku zpochybňujícím teorii vytrvalostního lovu.

Bunn navíc trávil čas s Hadzou, moderní skupinou lidí ve Velké příkopové propadlině, o nichž se předpokládá, že žijí podobně jako jejich dávní předkové. Bunn věděl, že Hadza běží pouze tehdy, když prchali před deštěm, rozzlobenými včelami nebo loupeživými slony – a možná, že občas uklízeli.

Bunn a Pickering také věděli, že existují relevantní fosilní důkazy: hromada kostí z daného období – před 1,8 miliony až 2 miliony let – nalezená v Olduvai Gorge v Tanzanii. Kosti byly objeveny Mary Leakeyovou, stejnou archeologičkou, která s Louisem Leakeym nalezla 1,8 milionu let starou čelist hominida, která byla kdysi propagována jako „chybějící článek“ mezi lidoopy a lidmi. Hromada obsahovala kosti starodávného vodníka, antilopy a pakoně, které nasbírali první Homo skupina pro porážení a sdílení mezi nimi. Některé kosti měly značky, kde se k odřezávání masa používaly sekačky.

Bunn rozpoznal jedinečnou příležitost. „Obvykle nedostáváme tak jednoznačné důkazy, abychom otestovali něco z doby před 2 miliony let,“ řekl. On a Pickering si mysleli, že když dokážou zestárnout různá zvířata v té sbírce, dokážou sbírat, zda byla zvířata ukřižována, vytrvale lovena nebo lovena nějakým jiným způsobem. Pokud by byla zvířata ulovena nebo zajata vytrvalým lovem, byla by pravděpodobně buď velmi mladá, nebo velmi stará. Predátoři savany, jako jsou lvi a leopardi, nepronásledují nejzdravější a nejrychlejší zvířata ve stádě – a lovci vytrvalosti by to pravděpodobně také neudělali. Spíše by pronásledovali ty, které se dají nejsnáze chytit.

Vědci však zjistili, že většina zvířat ve sbírce byli buď mladí dospělí, nebo dospělí v nejlepších letech. Z 19 zvířat, která dokázali identifikovat, byla pouze čtyři velmi mladá nebo stará.

Bunnovi a Pickeringovi to naznačovalo, že zvířata nebyla pronásledována. A protože na kostech s nejlepším masem byly stopy po porážce, dalo se také s jistotou předpokládat, že mrtvá těla zvířat nebyla vyhrabána lidmi poté, co je zabili jiní predátoři; predátoři by si jistě vzali hlavní porce pro sebe.

Místo toho Bunn věří, že starověcí lovci lidí se při zajetí své kořisti spoléhali více na chytrost než na vytrvalost. Ve svém článku s Pickeringem navrhuje, že naši předkové čekali v křovinatých zalesněných oblastech, až zvířata projdou kolem. Možná se dokonce schovali ve větvích stromů, protože kopytníci nemají tendenci vzhlížet. To by umožnilo lovcům dostat se dostatečně blízko, aby zvíře udeřili ostrým předmětem.

Není úplně jasné, co by ten ostrý předmět byl. Nabroušená dřevěná kopí se v archeologických záznamech objevila až před asi 400 000 lety a oštěpy s kamennými hroty se objevily až mnohem později. Ale to je jasné, řekl Bunn: „Pokud jde o tvrdé, archeologické důkazy, vytrvalostní lov je prostě v naprostém rozporu.“

A pak jsou tu koňské dostihy.

V roce 1980 seděli dva Velšané v hospodě hotelu Neuadd Arms v Llanwrtyd Wells ve Walesu a hádali se, kdo je rychlejší na dlouhé vzdálenosti, jestli člověk nebo kůň. Než spor došel k úderům nebo hořkosti, rozhodli se vyřešit otázku skutečným závodem, jedním z 22 mil. Závod byl takovou podívanou, že se stal každoroční událostí, která každoročně přitahuje stovky lidí a desítky koní.

Nyní existuje řada důvodů, proč se jedná o nedokonalý test teorie vytrvalostního lovu. Například ve srovnání s většinou savců jsou koně skutečně dobří vytrvalostní běžci. A Wales je chladný, ne horký jako africká savana. Ale je také pravda, že kurz je záměrně uspořádán tak, aby člověku poskytl výhodu.

Kolikrát tedy člověk vyhrál?

Dvakrát. Za 40 let.

Pokud by cenou bylo jídlo, lidé by hladověli.