Řízení auta připoutaného pevně k sedadlu může vypadat spíše jako relaxace než námaha. Ale pilotování závodního vozu je vyčerpávající úsilí, které od sportovců sportovních vozů Formule 1, Indy Car, Nascar a Le Mans vyžaduje vše.
To je důvod, proč stále větší počet závodních jezdců podstupuje seriózní tréninkové rutiny, aby optimalizovali svou kondici. Výbušná síla nemusí být pro úspěch nezbytně nutná, ale jak fyzická, tak psychická odolnost je rozhodující, zvláště pozdě v závodě, kdy si únava vybírá svou daň a sázky jsou nejvyšší.
Jimmie Johnson z Nascaru a Dale Earnhardt Jr. se vážně začali věnovat cyklistice a Johnson začátkem tohoto roku běžel New York Marathon. Nedávno vysloužilý pilot F1 Fernando Alonso je natolik vážný cyklista, že se spekulovalo, že by mohl na Tour de France spustit svůj vlastní tým.
Martin Poole je osobním trenérem jezdce týmu Renault F1 Nico Hulkenberga, takže má vnitřní pohled na kondiční nároky dnešních závodníků. Říká, že Hulkenberg dává přednost běhu před jízdou na kole, protože jízda na kole může přidat svaly, což je kontraproduktivní, když každá unce váhy navíc zpomaluje auto. „Zjistili jsme, že cyklistika nabírá svalovou hmotu, která pro nás není tak skvělá,“ říká.
Trénink mimo trať produkuje řidiče, jejichž skóre VO2 max je podle Poolea obvykle v rozmezí 55 až 65. Toto je běžná metrika pro hodnocení celkové zdatnosti sportovce. Zdravotní stránka Livestrong uvádí, že trénovaní jedinci běžně klesají kolem 50 let a že elitní sportovci jsou běžně starší 60 let.
Jak tvrdě pracují, můžeme sledovat sledováním jejich tepové frekvence, která stoupá během stresových situací, jako jsou kvalifikační kola, startovní kola, závody v dešti a závěrečná kola, kdy jezdci bojují o umístění v cíli.
„Srdeční frekvence řidiče v průběhu jednoho a půl hodiny nebo dvouhodinového závodu by byla v průměru kolem 150 tepů za minutu,“ uvedl Poole. „To by dosáhlo vrcholu kolem 170 až 180 tepů za minutu, což závisí na jednotlivci a jeho vlastní srdeční frekvenci.“
Nedávné popisy NASA při přistání Apolla 11 na Měsíci k jeho 50. výročí podobně odhalily, že během klíčového sestupu na povrch Měsíce, kdy zjistili, že zamýšlené místo přistání je drsnější, než se očekávalo, a rozhodli se letět dále a hledat lepší místo, Neil Armstrong. srdeční frekvence vyšplhala na 150.
Není to jen závodní akce, která zvyšuje tepovou frekvenci BPM – zastávky v boxech mohou být obzvláště stresující. Je to proto, že jezdci obvykle tlačí, aby jeli co nejrychleji v kole, když plánují zastavit v naději, že získají výhodu nad zastávkou soupeře. To umožňuje získat pozici s rizikem předjetí druhého vozu přímo na trati.
„Jejich závodní inženýr je povzbuzuje, aby na to v kole skutečně tlačili,“ řekl Poole. „Takže tepová frekvence stoupá, protože do toho v klíně dávají opravdu všechno.“ Chtějí se ujistit, že to dotlačí v kole až na začátek boxové uličky.“
Je důležité odlišit současné jezdce od těch z nepříliš vzdálené minulosti, kdy viditelně neforemní závodníci slavili výrazné úspěchy. Je to proto, že by pravděpodobně nebyli schopni tak často vyhrávat proti moderní skupině závodníků zaměřených na zdraví, tvrdí Poole.
„Ano, řidiči přicházejí v různých tvarech a velikostech,“ uznal. „V některých ohledech by se dalo říci, že se jedná o neatletický sport, protože můžete být trochu z formy. Řidiči to v průběhu let prokázali. U některých jezdců můžete vidět, že kondice není jejich hlavní prioritou, ale stále jsou schopni řídit vůz formule 1 docela dobře.“
Katalyzátorem změny ve formuli 1 byl úspěch jezdce sedminásobného mistra světa Michaela Schumachera. „Byl zodpovědný za zavedení kondičního tréninku jezdců a pak si ostatní jezdci začali myslet: „Páni, možná to je to, co dává Michaelovi úžasnou výhodu a dělá ho tak konkurenceschopným. Pak se filozofie změnila a lidé začali brát fitness v motoristických závodech vážněji.“
Rozdíl nemusí být pro fanoušky snadno viditelný, protože práce, kterou řidiči v autě vykonávají, není patrná. „Během závodu, při pohledu zvenčí, je velmi snadné si myslet, že řízení vozu formule 1 není tak fyzické, protože vidíme pouze helmu jezdce a horní část kokpitu,“ poznamenal Poole. „Nevidíme, co se děje.“
Uvnitř kokpitu F1 snáší jezdec hrubé síly, když vůz zatáčí a brzdí si cestu po okruhu. Náklad může být až pětinásobek tělesné hmotnosti řidiče, uvádí Poole.
„Toto je boční G, také při brzdění,“ řekl Poole. „Je velmi těžké popsat, jak silné je brzdění. Dokonce i když sejdou z plynu, ještě než sešlápnou brzdy, síla, kterou dostanete, je skoro jako byste nouzově zastavili ve svém silničním autě. Je to extrémně těžké a je to opravdu násilné.“
To je důvod, proč řidiči pracují na budování síly nohou a zejména síly krku. „Zjistili jsme, že nejlépe funguje manuální školení,“ vysvětlil Poole. „Často bude sedět možná na míči nebo něčem takovém, aby vytvořil trochu nestability.“ Postavím se za něj a rukama vytvořím síly na jeho hlavě a vibrace. Spíše než dělat to s kapelami nebo se stroji s pevnou hmotností, je to způsob, který považuje za nejlepší způsob, jak to udělat.“
Tato příprava způsobuje, že závodníci vybudují velké a silné krční svaly. „Nicův sternocleidomastoideus, sval na krku, je třikrát větší, než byste kdy viděli u kohokoli jiného,“ řekl.
Hydratace řidiče se v posledních letech také zlepšila. Dnešní auta mají v sobě lahve na vodu, které dokážou vystříknout vodu do úst řidiče stisknutím tlačítka.
Zní to však užitečněji v teorii než v praxi, říká Poole. Je to proto, že řidiči jsou zaneprázdněni nejen řízením auta, ale také úpravou jeho mnoha nastavení pomocí ovládacích prvků na volantu, takže i ve chvílích, kdy se zdá, že by byli schopni stisknout tlačítko vody, nemusí být schopni.
Přebytečné teplo uvnitř vozu ohřívá vodu, takže není přitažlivá k pití, dodal. V důsledku toho mohou řidiči během závodu ztratit dva litry vody a vypít za tu dobu jen asi půl litru.
Dělá celá tato příprava ze závodníků potenciálně konkurenceschopné sportovce v jiných sportech? Pravděpodobně ne, poznamenává Poole.
Být dobrý v jiných sportech vyžaduje praxi v hraní těchto jiných sportů a kdokoli dostatečně oddaný závodnímu řízení, aby se stal špičkovým profesionálem, na to neměl čas. „Svůj život zasvětili učení se řídit auta,“ řekl Poole.
„Když byli děti, jezdili na motokárách. Občas narazíte na 16letého závodního jezdce s velmi špatnou koordinací ruka-oko. Když jim házím míčky, když jsme je vzali hrát tenis nebo squash, a nemohou ani trefit míč; ‚Co se tam děje?‘ Protože každý víkend svého dětství strávili na motokárové dráze.“
Pokud nikdy nebudeme tak dobří v řízení jako oni, možná je porazíme v našich oblíbených sportovních aktivitách. „Zjistili jsme, že v mnoha jiných sportech nejsou tak dobří,“ poznamenal Poole. „Jako sportovci nejsou vždy tak přizpůsobiví, jak si myslíte, že budou.“
Autorkou tohoto článku je: Redaktorka Kamila Černáková
Zdrojem fotografií v tomto příspěvku je: pixabay.com a freepik.com
Zdroj: revistamijardin.es, google.cz, pixabay, sciencefocus, nedd.cz
