Mozky pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou pracují odlišně, když si vybavují traumatické zážitky

Nový výzkum ukazuje, že traumatické vzpomínky pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou jsou v mozku zastoupeny velmi odlišně než „běžné“ smutné autobiografické vzpomínky. Malá studie zveřejněná 30. listopadu v časopise Příroda Neuroscience podporuje myšlenku, že traumatické vzpomínky jsou jinou kognitivní entitou než rutinnější špatné vzpomínky. To může poskytnout biologické vysvětlení, proč se vybavování traumatických vzpomínek může projevit jako rušivé myšlenky, které se liší od jiných negativních vzpomínek.

Studii provedl tým z Icahn School of Medicine na Mount Sinai v New Yorku a Yale University. Zkoumal skutečné osobní vzpomínky pacientů ve snaze propojit jejich prožité zkušenosti s fungováním mozku.

„U lidí s PTSD se vybavování traumatických vzpomínek často projevuje jako vniknutí, které se hluboce liší od zpracování ‚běžných‘ negativních vzpomínek, ale až dosud byly neurobiologické důvody pro tento kvalitativní rozdíl špatně pochopeny,“ spoluautor studie a Icahn Mount Sinai uvedla v prohlášení neuroložka Daniela Schillerová. „Naše data ukazují, že mozek nezachází s traumatickými vzpomínkami jako s běžnými vzpomínkami, nebo dokonce jako se vzpomínkami vůbec. „Zjistili jsme, že oblasti mozku, o kterých je známo, že se podílejí na paměti, nejsou aktivovány při vybavování si traumatického zážitku.“

řekla Schillerová The New York Times že mozek může být v různém stavu ve dvou různých vzpomínkách, podle toho, jaký typ paměti se hraje. Při vybavování si traumatu mozek vypadá, jako by zpracovával zážitky něčeho v přítomnosti místo minulosti.

Co je PTSD?

Posttraumatická stresová porucha se může objevit u lidí, kteří zažili nebo viděli traumatickou událost, sérii událostí nebo soubor okolností. Americká psychiatrická asociace říká, že PTSD může ovlivnit duševní, fyzickou, sociální a/nebo duchovní pohodu. Některé události, které mohou způsobit PTSD, jsou přírodní katastrofy, válka nebo boj, sexuální napadení, násilí mezi partnery a šikana.

Příznaky PTSD jsou obecně seskupeny do čtyř typů, podle The Mayo Clinic. Patří mezi ně rušivé vzpomínky, vyhýbání se, negativní změny myšlení a nálady a změny fyzických a emocionálních reakcí. Příznaky mohou být velmi individuální a zahrnují věci jako flashbacky, vyhýbání se konkrétním místům nebo lidem a beznaděj. Mohou se také měnit v průběhu času.

Podle údajů amerického ministerstva pro záležitosti veteránů asi šest procent lidí v USA bude mít v určité fázi svého života PTSD. Mnozí s PTSD se po léčbě uzdraví a již nesplňují diagnostická kritéria pro poruchu. Některé léčby PTSD zahrnují kognitivně behaviorální terapii a terapii kognitivního zpracování. Existují také čtyři léky (sertralin, paroxetin, fluoxetin a venlafaxin), které mají podmíněné doporučení k léčbě PTSD.

Kde PTSD ovlivňuje mozek?

Předchozí studie ukázaly, že oblast mozku zvaná hippocampus řídí jak tvorbu, tak i získávání epizodických vzpomínek. PTSD je spojena se strukturálními abnormalitami hipokampu, většinou se zmenšením jeho objemu. Poruchy procesů hippocampu jsou ústředním bodem při studiu toho, jak PTSD ovlivňuje mozek.

Oblast zvaná zadní cingulární kůra se také významně podílí na chápání vyprávění a zpracování našich vzpomínek. PCC se zvláště podílí na zobrazování emotivnějších vzpomínek. Změny ve funkci PCC a konektivitě jsou také velmi důležité pro PTSD, jako je hipokampus.

Rozlišování mezi traumatickými vzpomínkami a smutnými vzpomínkami

Ve studii tým zkoumal, zda a jak hippocampus a zadní cingulární kortex odlišují traumatickou autobiografickou vzpomínku od pouhé smutné. Pomocí funkční magnetické rezonance se podívali na mozky 28 účastníků s diagnózou PTSD.

Každému z účastníků položili řadu otázek. Tyto otázky se týkají jejich traumatických zážitků, smutných událostí a okamžiků, kdy se cítili uvolněně. Člen týmu zapsal příběh každého člověka a poté mu jej přečetl zpět, zatímco podstupoval skenování fMRI. FMRI mapovala aktivitu mozku na základě průtoku krve během procesu.

Výzkumníci zjistili, že aktivita v hippocampu sledovala podobné vzorce aktivity u všech subjektů, když jim byly připomenuty smutné nebo relaxační zážitky. To naznačuje, že formování paměti je zde typičtější.

Když se však četly příběhy jejich traumatických zážitků, podobná aktivita v hippocampu zmizela. Hipokampus každého subjektu vykazoval individualizovanou a nesouvislou aktivitu. Aktivita byla více dezorganizovaná a roztříštěná v mozku a nevypadala jako více synchronizované vzorce, které mozek vykazuje během normálního vytváření paměti.

Navíc, pokud bylo přítomno více symptomů PTSD, objevila se v PCC větší aktivita.

Jak by to mohlo ovlivnit budoucí léčbu PTSD

Výsledky mohou vysvětlit, proč mají pacienti s posttraumatickou stresovou poruchou potíže vybavit si traumatické zážitky koherentním způsobem. Mohlo by to také naznačovat, proč tyto minulé zkušenosti mohou u pacientů s touto poruchou vyvolat invalidizující symptomy.

Mozek pacientů s PTSD pracuje odlišně, když si vybavují traumatické zážitky, uvedl v prohlášení spoluautor a klinický psycholog z Yale University Ilan Harpaz-Rotem. „Když však byly prezentovány příběhy jejich vlastních traumatických zážitků, mozková aktivita byla vysoce individualizovaná, roztříštěná a dezorganizovaná. „Vůbec nejsou jako vzpomínky.“

Budoucí léčba zaměřená na „návrat“ traumatické paměti k typičtějšímu zobrazení v hipokampu může být přínosná. Podle Harpaz-Rotema by tento výzkum mohl pomoci psychoterapeutům vést pacienty s PTSD k vytvoření užitečnějších myšlenkových vzorců, které by mohly pomoci mozku eliminovat pocit bezprostřední hrozby, kterou může trauma způsobit.